Brnenska vyskovnice
vrcholové knihy
Jirkovo zimní dobývání Ostružné

Jirkovo zimní dobývání Ostružné

Slíbil jsem sepsání zážitku, který se odehrál při lovu novoroční prémie, bodů a především úprav knih brněnské výškovnice. Samotná příprava na knihy mi zabrala nemalou hodinku v práci, kterou jsem pak rychle doháněl na úkor chystání, balení a rychlého odjezdu s kamarády do Jeseníků na chatu.

Sobotní trasa na běžkách mi byla výškovnicí takřka předurčena a tak nezbývalo nic jiného, než přesvědčit dva kamarády, že právě tahle cesta je pro tento den ta pravá. Pozdě dopoledne jsem vyrazil z chaty v Karlově zjistit autobus, kterým se dostaneme až na Ovčárnu, kde nazujeme běžky. Autobus mi odjel před nosem a ten den to byl patrně jediný. Vydal jsem se tedy do Malé Morávky. Nedřívější měl jet asi za hodinu a tak jsem zavolal kámošům do chaty a ti přesvědčili dalšího, aby nás všechny vyvezl na Hvězdu, odkud už autobusy jezdí jeden za druhým. Na Ovčárně mi kamarádi stanovili hodinový limit pro výstup na Praděd, úpravu a nafocení knihy a sestup, jinak odjíždí po hřebeni beze mne. Do kopce to šlo s čerstvými silami vcelku dobře. Oslněn sluníčkem jsem se jen těžko orientoval v hale hledaje schránku. Vše proběhlo v pohodě jen spoustou papírů, lepení a vystřihování jsem zaujal nejednoho turistu. Sjezd zpět na Figuru k vleku byl už rychlý. Nechali jsme se vyvézt pomou poblíž Petrovým kamenům a směle vyrazili po hřebenovce k Vysoké holi. Zklamání nastalo v podobě prázdné schránky. Přesto, že při krátkém zastavení každý hned začal pociťovat chlad, hledal jsem knihu i v okolí chaty s ruky ve sněhu, ale snaha byla marná – kniha tam prostě nebyla.

S několika dalšími běžkaři jsme dorazili až k Jelení studánce. Počasí bylo slunečné, sem tam se přes kopec přehnal mráček, ale pokud jsme byli v pohybu, zima nebyla. Na Jelení studánce jsem přesvědčil své spolucestovatele k pokračovaní po hřebeni až ke Ztraceným kamenům a pak nazpět po vrstevnicové cestě k Alfrédce. Sliboval jsem krásný pozvolný klesáček bez velké dřiny. Podle vrstevnic a chlapíků z horské služby jsem se trošku obával sestupu od Ztracených kamenů k cestě, ale říkal jsem si, že to nějak zvládneme a nic není tak horké, jak se zdá. Nebylo – bylo to spíš hodně studené. Krásný výhled ze Ztracených kamenů vystřídal smrtelný pohled z kopce při zvyšující se rychlosti s jistotou nemožnosti zastavení normálním způsobem. To vše zpestřovala cesta kličkující mezi stromy pro běžkaře našich zkušeností naprosto nevhodná. Po desátém pádu jsem to přestal počítat a začal se tím spíš bavit. Když jsme se obaleni sněhem dostali k vrstevnicové cestě, která nevedla mírně z kopce, jak jsem sliboval a bylo to ještě docela velký kousek k Alfrédce, nesklízel jsem zrovna ovace. Sluníčko už se začínalo schovávat za stromy a já měl před sebou ještě vidinu dvoukilometrové odbočky s návratem a cestu do chaty v Karlově. Kamarády jsem k téhle cestičce navíc neměl šanci přesvědčit a dokonce mi bylo jasné, že bych se spíš sám měl přesvědčit o tom, že není úplně rozumné jet tam sám. Na půlce cesty k Alfrédce se cesta přece jen zlomila na ten správný a slibovaný sklon a my se od sebe rozjeli, že jsme ani jeden neviděli toho dalšího. Já byl druhý a když jsem spatřil rozcestník nedaleko Alfrédy, odkud byla cestička na Ostružnou, rozhodl jsem se, že to vyzkouším. Přesvědčila mě vyšlápnutá stopa a tak to přece nemůže trvat tak dlouho.

Po pár stech metrech cesta odbočila, přesto stopa alespoň jednoho běžkaře pokračovala dál na Ostružnou. Po další přibližné stovce se i tahle stopa vzdala a otočila se zpět. V tuhle chvíli jsem si říkal, že je hodně rozumné se vrátit na cestu a pelášit do vyhřáté hospůdky v Nové Vsi, kde jsme měli sraz společně s dalšími kamarády z Karlova. Kouknul jsem na GPS a do konce mi zbývalo už „jen“ nějakých 800m. Pokračoval jsem dál. Vyšlapoval jsem novou stopu a zároveň stoupal stále strměji vzhůru. Místy už svah byl pouze na stoupání ve stromečku, kde i vytažení běžky z hlubokého sněhu byla dřina. Snad po každých 100m jsem se rozmýšlel, jestli se vrátit zpět, ale když už jsem viděl méně jak 400m k cíli, nutilo mě to dál. V tu chvíli mi zavolali kamarádi z Karlova, že do Nové Vsi nepřijedou a oznámili mi, že jsem jediný, kdo má telefon. Petr telefon nechal na chatě, Ivoš ho měl vybitý a já byl od nich vzdálen minimálně s tříkilometrovým zpožděním. Přesto jsem šel dál domnívaje se, že je nějak dohoním v hospodě v Nové Vsi, kam oni určitě pojedou. Posledních 50m k vrcholu už bylo jen zoufalství. Šero, hluboký a sypký sníh, ve kterém mi mizely nohy s běžkami i po kolena a potem promočené snad veškeré oblečení. Kousek pod vrcholovou skalkou jsem sundal běžky a doslova se proplaval sněhem o dalších deset metrů výš, ale pak se raději vrátil pro běžky a s prkýnky stoupal bokem dál. Bez běžek jsem se bořil až po pás a to bylo ještě více namáhavé než boj s vytahováním běžky ze sněhu. Když jsem zahlédl přístřešek na vrcholu, zažil jsem pocit vrcholezce, který právě zdolal K2. Husí kůži z radosti za nedlouho vystřídala husí kůže od chladu. Za svitu baterky jsem v rekordním krátkém čase udělal úpravy v knize, zapsal se a vyfotil, a když jsem si po té chtěl znovu nasadit rukavice, zjistil jsem, že zmrzly na tvrdo. 5 min. v téhle kose a já se třásl jak osika.

Na kochání nebyl čas, v tuhle chvíli začal zapas s časem, vyčerpáním a zimou. Byla už tma a můj stín od svitu měsíce vrhaný na sníh mi naznačil, že už tady opravdu nemám, co dělat. S běžkami na nohou jsem to vzal co nejrychleji dolů stylem „udržet se na nohou, co jen to jde, při jakékoliv rychlosti“. V závějích a v prudkém kopci byly pády měkké a o to bylo těžší se dostat zpět na nohy. Po asi třetím pádu, pod tím největším stoupákem, přibližně 40m pod vrcholem jsem zjistil, že mám rozepnutou kapsu, ve které měl být telefon – nebyl. Patrně vypadl při zapisování do knihy, nebo, co hůř, při nějakém pádu. Únava rozhodla za mě. Raději se sem vrátím zítra znovu, než teď šlapat to nejhorší nahoru a k tomu při baterce prohrabávat sníh. Dál jsem kopec sjel docela rychle a v pohodě možná právě proto, že nebylo na cestu v lese skoro vůbec vidět. Po chvíli jsem už zase běžel ve stopě, kterou jsem nevyšlapal jen já a těšil se za pár set metrů na tu strojovou. K Alfrédce jsem dorazil a kupodivu jsem si v bufetu mohl dát trošku horkého čaje. Prodavače nijak zvlášť můj pozdní příchod nepřekvapil, ale když jsem se ptal kudy se nejrychleji dostat do Nové Vsi stručně a jasně poradil. Ani jsem čaj nedopil, přelil ho do termosky a běžel dál. Na Mravencovku jsem sjel rychlostí, která mi značně zlepšila můj dosavadní rychlostní průměr. Po cestě jsem minul dvě pořádné díry v rychlosti, kterou jsem už druhý den za světla neměl odvahu vyvinout. Jednu lyži jsem držel ve stopě, druhou plužil. Tímhle způsobem jsem měl jistotu, že jedu tam kde mám jet, jedu dostatečně rychle a alespoň jedna nohu nebyla v křeči. Od Mravencovky jsem to měl k naší chatě už jen kousek, ale já musel pokračovat úplně na druhou stranu do Nové Vsi, kde mě možná čekají kamarádi v hospodě. Hladový jsem dojel do krásné hospůdky, kde mi oznámili, že kamarádi odjeli asi před 40 min. Nejedl jsem nic a rychle vyrazil za nimi. Strachoval jsem se, že mi budou volat na můj telefon, který je někde ve sněhu na mrazu blížícímu se -20°C s téměř vybitou baterkou a tím by mohlo dojít k vypnutí a jen těžko bych ho druhý den našel. Další starost byla ta, aby náhodou někoho nenapadlo se vydat za mnou. Z hospůdky byl už jen krátký sjezd pak zase stoupák, sjezd po sjezdovce v Karlově a rázem jsem se objevil u chaty opět s pocitem mrazení z radosti. Nikdo mě nehledal, nikdo nevolal a tak bylo vše pořádku. Kamarádi dorazili přibližně půlhodinku přede mnou, a tak jsem ani tak neměl velký skluz.

Druhý den mě čekalo celé kolečko v kratší verzi na novo nebo stoupání přímo z Karlova. Vydal jsem se tedy stoupat po svých přímo z Karlova. Po ránu nikdo nikde. Po prvním kilometru jsem cítil ve svalech, že včerejší den jsem rozhodně neproležel. K Mravencovce to šlo pomalu a díky lesu ještě ve velké zimě. Na Mravencovce jsem se potkal s dalším sólistou a tak jsme se společně vydali na delší, ale pozvolnější stoupání k Alfrédce. Na Alfrédce už bylo živo a Slunce se opět rozehřálo a osvítilo okolí do jasna. Když jsem znovu po pár hodinách vystoupal na Ostružnou, byl jsem značně klidnější a méně vyčerpaný. Pravda – stopa už tam byla docela dobrá. Opatrně jsem obešel místa, kde by mohl telefon vypadnout při pádu a začal s hledáním v přístřešku na vrcholu. Po telefonu ani stopy a navíc tu při volání z druhého telefonu nebyl signál. Dal jsem si něco dobrého na zub a doufal, že ho najdu někde níž. V tu chvíli se na vypůjčeném telefonu objevil signál a já hned volal. Cítím vrnění v pravé noze a tak hned hrabu a to už telefon zvoní a já ho vytahuji. Ležel asi 10 cm pod sněhem přímo pod mou nohou. Můj zápis v knize byl opět jen krátký, protože přesto, že Slunce bylo nade mnou, rtuť teploměru byla značně pod nulou.

Stejně jako předchozí den jsem sjel Ostružnou na běžkách a to stylem „jet, co to jde a pak spadnout“. Od Alfrédky až do Karlova to byl pořádný sešup a já si to užil za světla, jak se patří. Výsledek těchhle výletů je 60 km v nohách a potvrzení hesla – zážitek nemusí být vždy kladný, hlavně, když je silný. Jo a věřte, že na Ostružné jsem byl letos opravdu první a byla to rozhodně zasloužená prémie. Jirka K.

Česká tábornická unie, oblast Jižní Morava, TK Korýši © 2009  |  www[zavinac]vyskovnice.cz