Brnenska vyskovnice
vrcholové knihy
Z Brna pěšky na Velkou Javořinu za 24 h

Z Brna pěšky na Velkou Javořinu za 24 h (Johnny)

27.-28. 6. 2014

Jednoho dne jsem dostal zprávu, že na Velké Javořině je plná vrcholová kniha. Navíc tuto knihu od začátku roku ještě nikdo (nikdy - pro doplnění záporů do lichého počtu, dále si jej tam prosím vždy domysli) nenafotil, takže na ní ještě nebyla vybrána novoroční prémie a už několik měsíců se čekalo jen na ni.

Zkoušel jsem najít někoho, kdo by se tam vydal, ale všichni upřednostňovali jiný akce a s takovou by se Javořina nové knihy dočkala až někdy o prázdninách. Ríša byl nejpravděpodobnější, ale chtěl tam zajet až v neděli.

A tak jsem se tam vydal sám, v pátek 27.6. pěšky z Brna. Tuto trasu už jsem nějakou dobu plánoval, ale pořád jsem si nebyl jistej, kudy jít, protože to vypadalo, že dost velká část cesty bude po asfaltu. Plán byl vyrazit ze Dvorsk, jít na Kobylnice, Mohylu míru, Šaratice, Kobeřice a Ždánický les dál na jihovýchod. Na Javořinu jsem chtěl dorazit tak nějak, abych stihl sobotní odpolední spoj nejpozději v 18 h z Vápenek do Brna, pak už byl problém se od tam dostat. Ovšem než jsem se nachystal a vypakoval se z bytu, bylo 16 h a tak jsem vyběhl na šalinu, abych stihl autobus z Komárova do Dvorsk. Při běhu na zastávku jsem si uvědomil, co všechno jsem doma zapomněl - například pásek do gatí, tak jsem se cestou stavil v obuvnictví a koupil si tkaničky a pak při 1 min čekání na šalinu koupil na stánku ponožky. V šalině jsem měl v plánu připravit - polepit vrcholovou knihu, což jsem doma nestihl a toto byla jediná možnost. Výrazně mi v tom pomohla Veronika, která shodou okolností jela z další zastávky na nádr, takže se úkol podařilo splnit - až na to, že titulní strana a obal zůstaly doma ... Dorazil jsem do Komárova, kdy jsem měl taky asi 6 minut na přestup, ale hned u šaliny byla otevřená galanterie, kde jsem si koupil opravdovej pásek, takže jsem byl zachráněn. Až na to, že jsem kvůli tomu včas nenašel tu správnou zastávku a díky tomu mi bus do Dvorsk s intervalem 30 min ujel. Tak jsem vymyslel plán B, po chvíli nadávání, že celá akce jde do pytle, sedl na bus směr Sokolnice a ještě v Brně na Sokolnické u Chrlic z něj vystoupil. Zde začal v 17:15 můj pochod. Bylo skoro jasno a docela teplo.

Nastartoval jsem GPS a prošel se po krajnici šíleně frekventované silnice směr Hodonín. Dřív se tudy chodilo BVVŠ, ale to bylo v noci. Teď jsem si nemohl vybrat blbější čas než první prázdninovej pátek odpoledne a výpadovku jih ... Zdárně jsem došel na polňačku, kudy se chodí BVVŠ v současné době a po ní se vydal k Žabárníku. Do rybí hospody jsem se nestavil, ale jako první postupový bod jsem si ho chtěl někam zaznamenat, ale neměl jsem zápisník. Ovšem v kapse vesty jsem měl nachystanou vrcholovou knihu, tak jsem začal psát první vrcholový zápis, v němž bude zaznamenaná celá cesta z Brna až na vrchol - snad. Za chůze se ale blbě píše, takže tomu ten škrabopis pak odpovídal. Nicméně před Sokolnicemi jsem se rozloučíl s trasou BVVŠ a vstoupil na asi 15km dlouhý úsek bez odbočky: Sokolnice, Újezd u Brna, Otnice, Lovčičky, Svatá (hřeben Ždánického lesa). Zajímavosti cestou: třešně před Újezdem, třešně za Újezdem, černý dým ze Šaratic (dle internetu hořící autodílna), výhled z brdku před Otnicemi, třešně a údolí před Lovčičkami. Celkově se mi v oblasti Lovčiček líbilo a těšil jsem se, až budu konečně v lese.

Rozcestí Svatá mě ale velice zklamalo (i když jsem s tím docela počítal), hřebenovka Ždánického lesa byla jedna dlouhá hnusná asfaltka. Takže jsem se po ní vydal, ještě s jedním výhledem zpět k Brnu ale pak z paseky za vrcholem Písečná už s nádherným výhledem na jihovýchod, kde jsem poprvé (a na dlouho dobu naposledy) viděl svůj cíl - vedle kyjovského Babího lomu byl krásně vidět i hřeben Javořiny i Žalostinské vrchoviny na západě od ní. Když už jsem byl na vyasfaltované cestě, řekl jsem si, že to zkusím využít ke svému dobru a pokusil jsem kopečky sbíhat. Už když jsem to zkoušel dole mezi vesnicema, tak jsem si říkal, že to je dobrý, když člověk zapojí jiný svaly. A říkal jsem si tak, že to třeba zváldnu z části běžet. Ale houby - už při seběhu z Písečné se ukázalo, že pro netrénovaného neběžce je to jen otázka času, než mi to oddělá kolena. Sice k tomu nedošlo, ale velmi rychle jsem od těchto pokusů upustil a dál jsem podobný blbosti nezkoušel. Pokračoval jsem po asfaltce dál a až někde kolem 20. km od začátku jsem se napojil na svou plánovanou trasu. Ta by byla možná o pár asfaltokilometrů kratší, ale nejsu si jistej, zda by se to tím nějak výrazně změnilo. První neasfaltovej úsek tak přišel až za silnicí Slavkov - Žarošice, ale pak zase začal převládat asfalt. Postupně se setmělo, ale když jsem se chtěl najíst, nebylo ani kde si sednout, až z Andělíčkem jsem našel vhodnej pařez, kde jsem si na chvíli sedl a dal si chleba se sýrem a šunkou a rajčetem. Po cestě dál jsem se ještě dobře ulepil od broskve, ale rozhodně bodla, protože cokoliv šťavnatýho bylo vítaný - sice už nebylo takový vedro jak ve dne, ale žízeň byla furt. Ale a já se těšil k rozcestí U Zlatého Jelena, kde u pomníku partyzána konečně končila moje cesta po hřebenovce a uhnula na neasfaltovou opravdovou turistickou cestu! Hurá! Měl jsem ale už docela málo vody a tešil jsem se do Ždánic na kofolu. To se mi splnilo, hospoda byla otevřená, doplnil jsem síly a vyrazil do Lovčic. Do uší jsem si pustil hudbu pro povzbuzení a šlo se mi docela dobře, zejména když jsem pohleděl do potemělého kraje, kde jen svítily vesnice, vysílač Babí lom a nad ním už jen hvězná obloha. Z Lovčic jsem ale asi špatně vybral cestu, protože by se asi dalo trochu ušetřit asfaltochození oproti mé cestě po silnici do Nechvalína. Tam už jsem ale ze silnice uhnul polem na červenou značku nad Bukovanama. Ta ale už byla zase zpevněná, což mě dost naštvalo. Došel jsem do vsi a váhal kudy pokračovat, mým nohám už se ten podklad vůbec nelíbil. V mapě jsem našel jakousi cestu na jih z cesty směrem na Bohuslavice, vydal jsem se tam, ale po asi kiláku jsem místo cesty našel jen mez pole. To už jsem toho měl fakt dost - asi 41 km, na chvíli si odpočinul a rozhodl se vrátit se kousek zpět na jinou cestu, kterou jsem už minul. Byla to lesní vozová cesta jdoucí správným směrem, takže to vypadalo docela nadějně. To ale jen do chvíle, kdy skončila na smeťáku kdesi v rokli v lese. Šlapat zpět mě ale ani nenapadlo, rozhodl jsem se vylízt lesem přímo do vsi, která byla vzdušnou čarou jen kousek. Ale do toho kopce lesem a pak polem to nebyla zas taková sranda, zvlášť když jsem se musel prodírat houštím. V něm jsem si o nějakej šípkovej trn roztrhl ucho. Za chvílu cítím na uchu mokro, jak mi z něj tekla krev. Moje celá lékárnička a hygienická zásoba na cestu sestávala z jednoho balení papírových kapesníčků, tak jsem si to jedním chytl a s rukou na uchu lezl hustou trávou polem. Ale je fakt, že jsem při tom zapomněl na bolest noh. Dolezl jsem zpátky do Bukovan, celkově mi to zdržení zabralo asi 2km a asi 45 minut. Vydal jsem se dál pro jistotu po silnici. Krvácení pomalu přestalo a po chvíli jsem našel jednu polní cestu, která vypadala přecejen věrohodněji, že by nemusela končit hned po pár metrech. Po ní jsem sešel do Boršova. Už sestup dolů byl dost bídnej na nohy, ale jak jsem slezl dolů na asfaltku ve vsi, přišla opravdová krize. Nohy přestávaly fungovat a pár desítek metrů mě donutilo přehodnotit plány. Následujícím postupovým bodem byl dle plánu asi 2,5km vzdálený Kyjov, ale za cíl jsem si dal jeho nádraží. Napřed jen, že se tam rozhodnu, ale po chvíli bylo jasný, že to dál nejde. KONČÍM - asfalt nade mnou prostě vyhrál.

Co bylo dál?



Česká tábornická unie, oblast Jižní Morava, TK Korýši © 2009  |  www[zavinac]vyskovnice.cz